Co si vychováme, to máme

(ČLÁNEK Z KLUBOVÉHO ZPRAVODAJE)

VÁZBA NA NÁS

Čím dříve začneme, tím mohou být výsledky lepší. Chce to ale důslednost. Když dáme příkaz, trváme na něm. Psa nebijeme, nejsme hrubí, nejde o to, aby vykonával to, co chceme, ze strachu, rád bude spolupracovat, pokud mu vše ukážeme a necháme mu čas, aby to pochopil. Šarplaninec není stroj, je to přemýšlivý pes a potřebuje vědět, že to, co dělá, má smysl a dělá to pro pána.

Co nám pomůže? Především potřebujeme vytvořit silnou vazbu psa na nás. Ta se vytváří zejména při krmení a procházkách. Štěně krmíme často z ruky (alespoň první sousto), pak mu misku s granulemi položíme na zem a necháme ho v klidu. Na procházkách zase štěně (ale i větší pes) zjišťuje, že jsme pro něj oporou v cizím prostředí. Čerpá z nás svou jistotu. Tím posilujeme pozici vůdce smečky. 

ABY HNED PRIŠEL

Šarplaninec i krašák mají jako postavečtí psi svou hlavu. Je třeba si uvědomit, že se to od nich chtělo. Byli ponecháni často sami se stádem a záleželo jen na jejich úsudku, jak vyhodnotí určitou situaci a zachovají se.

Za dobu, kterou je chováme v Česku, se už vyzkoušela řada více či méně úspěšných metod nácviku přivolání. Obvyklý postup, používaný kdysi na cvičácích, měl u našich psů velmi rozporuplné výsledky: jde o postup, kdy se nejprve pes přivolává upevněný na dlouhém vodítku, aby ho mohl páníček případně přitáhnout. Pak se pouští s dlouhým vodítkem volně na krku. Pes má volnost, ale vodítko se dá kdykoliv přišlápnout, když zvíře neposlouchá a začne utíkat.

Spousta šarplaninců chodila na přivolání bez zaváhání, pokud měl páníček vodítko v ruce nebo mu plandalo u krku. Jenže když se odepnulo, šarplaninec hned pochopil, že všechno je jinak: už je to přece jiná situace než při původním nacvičování a vyžaduje jiné řešení. Tedy že si přijde, až uzná, že je třeba, ne hned napoprvé.

V posledních letech se ale objevují nové metody, které by mohly fungovat lépe. Zkuste třeba tuhle: Větší pes své jméno zná, u štěněte je nejprve třeba, aby ho jasně rozeznalo. Většinou ho zná od chovatele, pokud ne, voláme ho jménem vždy k misce. Rychle pochopí.

Samozřejmě ho jménem pak oslovujeme co nejvíce při jakémkoliv dalším kontaktu. Hodně na štěně mluvte, vždy hlasem, ve kterém je pohoda. Jinak se vás lekne a můžete s vytvářením pozitivní vazby začít zase znovu.

Jménem a slovem, které si napořád zvolíte jako povel (ke mně, ale klidně i pocem, honem atd.) ho voláte k misce. Teprve když přiletí jako vítr, pokračujete dál. Stejně se učí štěně na píšťalku nebo na klikklak. Tyto nástroje se používají proto, že znějí vždy stejně a jednoznačně, jejich tón neovlivňují emoce.

Pak zkuste sem tam přivolat štěně (nebo i většího psa) nejlépe do místa, kde pro něj připravujete jídlo. Většinou je to kuchyně. Ale vždy mu za to musíte dát nějaký pamlsek, který má rád. Tak pokračujete, výhradně doma, teprve když k vám chodí na toto zavolání a povel spojený se jménem jako hodinky, i když si hraje, nebo když na něj zavoláte ve spánku, pak můžete pokračovat s přivoláním mimo známá místa.

Tam je to horší. Je zde spousta nových podnětů, které musí štěně prozkoumávat a ovlivňují ho. Proto nejprve začnete ve chvíli, kdy je v klidu (nehraje si, nejsou okolo cizí psi, lidé). Oblíbený pamlsek musíte mít v kapse, a jakmile přijde, následuje odměna. A opět ho musíte pustit. Kdybyste ho totiž hned přivázali na vodítko, okamžitě si přivolání spojí s omezením svobody a pak k vám sice poběží, aby dostal odměnu, ale bude vás obíhat, protože bude váhat, zda je lepší svoboda nebo pamlsek. Několikrát ho pusťte a teprve po několikátém přivolání, kdy opět získal svobodu, ho připoutejte na vodítko, abyste mohli pokračovat v cestě.

Postupně do nácviku přiřazujte (velmi pomalu!) i situace, kdy je více vzruchu, tedy když už jsou okolo cizí lidé, pes je něčím zaujatý a nakonec i když si hraje. Pokud nepřijde hned napoprvé, rozhodně ho netrestejte, neběhejte za ním, otočte se a utíkejte pryč. Dělejte při tom rámus (tleskejte atd.), aby si štěně všimlo, že mu jeho „jistota“ v cizím prostředí utíká. Všeho nechá a rozeběhne se za vámi. Pochvalte ho a dejte mu pamlsek a opět nechte volně...

TAK UKAŽ TY ZUBY

Je to problém na každé výstavě. Naučit ukázat zuby lze ale při troše důslednosti jak štěně, tak dospělého psa. Se štěnětem to samozřejmě jde snadněji. Ale nejde jen o ukazování zubů. Občas je třeba psa učesat, otřít mu tlapky, překontrolovat uši a podobně a měl by to dovolit nám, ale i třeba veterináři.

Jistě, šarplaninci nemají k cizím příliš důvěry. Takže předevší pomáhá nechat štěně hladit cizími lidmi hned od počátku. Nic se tím nezkazí, pověry o tom, jak se kontaktem s cizími pes kazí, jsou nesmysl. Šarplaninec ví, že má vlastní území, kde se mění v bestii, když je třeba ho ohlídat, ale mimo ně by se měl chovat zcela pohodově. A jaký fígl na zuby?

Doporučuje se vzít játrovou pěnu nebo paštiku nebo rozetřená kuřecí jatýrka, něco, co má pes rád, a pak jemně odhrnout ze strany pysk, dát povel (zuby, ukaž nebo jiný) a natřít mu zuby onou pochoutkou a hodně pochválit.

A pak znovu a postupně, až se šnětě nebo i větší pes, nebrání. Když zjistí, že se nic neděje, že ho to nebolí, ale je to, světe div se, chutné, pak povolí i prvotní urputné zatnutí a lehce mu budete sahat do tlamy. Klidně pak někde mimo jeho území zkuste, aby podobně ukazoval zuby i před někým cizím - jako průpravu, až budete předvádět psa na výstavě.

NESKÁKEJ NA MĚ

Nejprve je třeba si říci, že co vadí jednomu majiteli, nemusí vadit druhému. To platí i o projevech přízně, ke kterým právě skákání patří. Jenže pak přijde situace, kdy si majitelka vyjde v bílém svetříku a než projde dvorem, má dvě razítka v podobě otisků tlapek na zádech. Minimálně by tedy váš pes měl rozeznat, co je hra, kdy si může na páníčka třeba i skočit a kdy nastává opak.

Proč štěně nebo i dospělý pes skáče na člověka? Je to jeho nejpřirozenější projev. U vlka, ze kterého se všichni psi vyvinuli, totiž vlčice krmí mladé tak, že jim vyvrhuje natrávenou potravu z ulovené kořisti. Štěňata proto skáčou k tlamě mámy, aby jí naznačila, že mají hlad, a zároveň ji tak vítají. Tento „pozdrav“ pak zůstává i v dospělosti, kdy se členové smečky vítají olizováním tlamy. Podřízený se snaží olíznout tlamu nadřízenému, tedy štěně „dát pusu“ majiteli nebo někomu z rodinných příslušníků. Když je potřeba, vyskočí si.

Lze to řešit okřikováním, ale to moc neplatí. Protože „podřízené“ štěně vidí nespokojenost „nadřízeného“, a tudíž se snaží o to více. Také odstrkování není to nejlepší, protože z toho se může vyvinout docela zajímavá hra a ta se může stupňovat až k tomu, že vás štěně začne třeba okusovat. K tomuto zlozvyku se ale dostaneme až dál. Takže co s vyskakováním?

Pamatujte na to hned u štěněte, protože s větším psem a jeho větší váhou jdou některé následující věci podstatně hůře. Pokud štěně začne skákat, přestaňte si ho všímat. Zastavte se a dělejte, že je vůbec nevidíte. Teprve když přestane skákat, se s ním přivítejte, pohlaďte je.

Pokud je chcete naučit, aby si po vašem příchodu před vámi sedlo, pak počkejte, až se uklidní, a pamlsek mu dejte, až si náhodou sedne. Pokud to několikrát zopakujete, pochopí, oč vám jde, a bude vás vítat vsedě.

A opět je třeba si uvědomit, že vše nejde napoprvé, je třeba trpělivosti. Výsledek se ale stoprocentně dostaví. Pokud vám jde jen o odstranění skákání, můžete cvik zjednodušit - i když někteří odborníci by namítali, že to není tak docela ono. Svůj účel to ale také splní. Vezměte si při odchodu z domu jednu hračku štěněte, a když se vrátíte, hned po příchodu mu ji strčte do tlamy. Utlumí potřebu skákat - odměnu už přece dostal. Pokud zapomenete na hračku, šarplaninci zbožňují chroupání tvrdých rohlíků, stačí někde po cestě pořídit alespoň měkký.

OKUSUJE NAŠE DÍTE

Čas do času někdo zavolá a stěžuje si, že ho štěně kouše, hlavně ale kouše jeho děti a obává se, aby mu to nezůstalo i v dospělosti. Štěně se učí, jak zacházet se svými zuby, už při kontaktu s matkou a ostatními dospělými psi, pokud na dvoře jsou, ale i při hře s ostatními štěňaty. Všichni mu dávají jasně najevo, co smí a co už jim vadí.

A podobně je to s člověkem. Jak se chová máma nebo otec, když ho štěně příliš obtěžuje a kouše ho? Sklepe ho ze sebe a přestane si ho všímat. Když štěně nepochopí, zavrčí na něj. Když vás štěně začne při hře okusovat, okamžitě mu řekněte jasně, důrazně, tedy nahlas „ne“ a přestaňte si ho všímat, třeba se otočte zády. (Viz chování jeho mámy.) Pokud nepřestává, opakujte důkazné „ne“ a nechte štěně zcela samotné, ať pochopí, že bude-li kousat, nebude si ho nikdo všímat.

Poučte i děti, aby okamžitě přerušily hru. Nemá cenu ucukávat, tahat mu kalhoty z tlamy, bude to brát jako hru. Nenechávejte se ale okusovat ani tehdy, když vás to nebolí - tedy třeba boty nebo přes silný kabát. Štěně neumí rozeznat, co máte právě na sobě a kdy vás kousnutí bolí a kdy ne. Pravidla musí být vždy stejná, tedy zcela jasná pro každou totožnou situaci.

ABY SE S KAŽDÝM NEPRAL

Už to tady jednou zaznělo - pokud chcete mít psa, který se bude mimo své území chovat klidně, berte ho co nejvíce hned od štěněte mezi lidi. Ať ho hladí, dotýkají se ho, nesmí mu však ublížit, tím by se dobrý vztah k nim narušil. Jen vyrovnaný pes je také sebevědomý a umí dobře rozlišit, kdy je pán nebo jeho majetek v ohrožení a kdy o nic nejde.

Při kontaktu s cizími psy musíte být ještě opatrnější. Je dobré, když štěně pouštíte k ostatním štěňatům i cizím dospělým psům. Vždy se ale dopředu nejprve ujistěte, zda jde o psa dobře socializovaného. Pokud ne, štěně držte dál. Pokud by ho totiž některý pes kousl, může ho to poznamenat - nejprve bude bázlivé, později se ale strach změní v agresivitu.

Buďte ostražití i na výstavách. U šarplanince je dobré vytrvat s touto ostražitostí až tak do roku a půl až dvou let, kdy dospěje psychicky. Fena dospívá zhruba v roce a půl až dvou letech, pes ještě o půl roku později. Musí se přesvědčit, že nemají důvod být mimo své území agresivní a že je vhodné ostatní psy ignorovat.